What yould you do if you were a gun?

Ty I

30. března 2010 v 21:07 |  Psatlaniny
Pokus o něco delšího. Pokračování bude následovat, až ho napíšu. Pokud vám připadá, že některou postavu z příběhu znáte, tak to bude tím.



Ulici přejdeš, ani se nerozhlídneš. Vždyť je to jedno, auta kvůli tobě zpomalujou, jen co tě řidiči uviděj. Tvůj růžovej kabát - takovej, jakej jsi dycky chtěl, s širokým límcem a s velkými knoflíky - za tebou vlaje. Tvoje velký růžový brejle kontrastujou s tvýma blond vlasama, rozdrbanýma, jak se ti to dycky líbilo. Tohle je konečně tvůj svět, takovej, jakej jsi dycky chtěl, jakej se ti dycky líbil, když jsi o něm snil.
Nechápu, proč si mě lidi pořád tak prohlížejí. To vážně vypadám tak jinak? To vážně nikdo nenosí růžový kabát? Růžový brýle? To už dneska chlapi nenosej blond vlasy? Už není sexybýt rozdrbanej?
Přejdu ulici, ani se nerozhlídnu, auta zpomalují, jen mě řidiči uviděj, asi protože si mě chtějí prohlídnout. Možná jim vážně přijdusexy, třeba se do mě na první pohled všichni zamilujou a právě proto na mě pořád koukají.
A nebo taky ne.
Cigareta mě svědí v koutku, tak ji jazykem šoupnu na druhou stranu. Už ani nevím, kdy jsem si vypěstoval tenhle pitomej návyk, mít cigaretu pořád v jednom koutku a vyfukovat druhým, takže ji ani nemusím vyndavat z pusy a mám tak obě ruce volný. Neznám nikoho, kdo by dělal takovou pitominu. Jenže já taky neznám nikoho, kdo by chodil po městě v dlouhým růžovým kabátě se širokým límcem, a tím to možná bude.
Stevenův barák je hnědo-šedo-zelená, polorozpadlá džungle bytů, ve které by ses ztratil, ani nevěděl jak, i když je to barák jako každej jinej, schodiště prostředkem a byty kolem dokola. Stevenův barák stojí v půli bloku a kolem něj je na jednu i na druhou stranu několik na první pohled podobných, ale Stevenův barák je suverénně nejhorší. Když pro nic jinýho, tak proto, že tam bydlí Steven. Steven je stará svině.
Stevenův barák otevře zobák - jo, to není ani tlama, to je zobák, šerednej a polámanej a ztrouchnivělej zobák pár dní mrtvýho ptáka, tohle mě napadá vždycky když tam musím a taky mě dycky napadne, jaká je škoda, že ta mrtvola není Steven, protože pták, to on už přece je - a sezobne mě jako malinu, jo, dneska je to přirovnání obzvlášť trefný. Jako sladkou, růžovou malinu.
V ptákově tlamě to smrdí, kdyby měli ptáci zuby, tenhle si je určitě v životě nečistil, poštovní schránky přetýkají obálkama a reklamníma letákama, podlaha lepí a je tak špinavá, až se leskne. Udělalo by se ti z toho špatně. A ten pták se nadechne a já stoupám po schodech, u všech bejčích koulí, proč já tohle vůbec dělám. Sáhnout na zábradlí, to by asi byla největší chyba mýho života. Nechtěl bych, aby mi nějaká kyselina z vesmíru rozežrala ruku.
Steven bydlí v asi miliontým patře, jsem pěkně udejchanej, než se tam dokodrcám, podlaha lepí a při každém kroku musíš svou silou přemoct tu její. A že je pěkně silná. Celej tenhle barák je prodchnutej zlem a hnusem a dává mu to takovou zvláštní sílu.
Tam, co kdysi nejspíš bejval zvonek, lezou ze zdi vedle Stevenových dveří dva dráty. Přemůžu se a zabouchám na dveře, pošahaný a očouzený dveře. Ticho. Podruhý už se zabouchat neodvážím, tak do dveří dvakrát kopnu - moje boty by to vydržet mohly. Až později mě napadne, že je zázrak, že to vydržely ty dveře a nerozpadly se.
Za dveřma se ozvou kroky. Pak že není doma.
Kukátko - díra ve dveřích velikosti pěťáku - se zatmí, pak se v ní objeví veliký, zakalený oko. Vždycky mě fascinovalo, že Stevenovo bělmo není ve skutečnosti bílý, ale žluto-šedý, má barvu, kterou jsem si vždycky spojoval s mrtvolama v márnici.
"Naser si!" uleví si Steven zpoza dveří a pak už zas slyším jen kroky, jak se vzdalujou od dveří.
"Stevene..."
"Naser si, povídám."
Tak teda vezmu za kliku a otevřu dveře.
"Chtěl jsem bejt slušnej, abys zase nenadával, že k tobě chodim jak domů."
Steven se zastaví a otočí. Jeho žlutošedé oči na mě upřou pohled bez výrazu; Stevenův pohled je vždycky bez výrazu, i když se snaží, aby v něm bylo nějaké sdělení. Steven by nebyl dobrým hercem.
Ale když se Steven zlobí, ohrne rty a ukáže zuby, jak to dělají psi.
Teď Steven ohrnul rty a ukázal zuby. Se svýma žlutýma očima při tom vypadá jako vlčák.
"Vypadni z mýho bytu, sráči," zavrčí Steven se stisknutými zuby, takže poslední slovo zní trochu jako "bys ráčil".
"Stevene, když se to vezme kolem a kolem, tak je to vlastně můj byt. Stejně jako jsou moje ty boty, co máš na nohou, a ten fet, co si nejspíš právě vaříš v kuchyni." Steven mi totiž dluží prachy. Spoustu prachů. Nepočítám, kolik to je, ne protože jsem dobrá duše, ale protože to nemá cenu. Steven mi všechny prachy, co mi dluží, do konce života nevrátí, to vím předem a jsem s tím smířenej. Ale člověk potřebuje aspoň nějakou disciplínu, takže mně nezbývá, než čas od času zajít do Stevenova baráku, do toho hnízda zla a do doupěte vší hnusnosti, co jí na světě je, a zkusit z něj vymlátit pár dolarů. Je to lekce pokory pro oba.
Se Stevenem jsme chodili na střední školu. Byl to tenkrát namyšlenej hajzl a já ho nesnášel, protože on měl vždycky všechno, co chtěl - první z nás měl motorku, vždycky měl pěknou holku, byl to zkrátka přesně ten typ, jakej člověk jako moje středoškolský já nenávidí. Teď přiznávám, že to bylo proto, že jsem mu záviděl, protože měl nade mnou vždycky navrch - nejen že měl dobrý zázemí a byl hezkej, ale on byl taky chytrej a schopnej, vždycky mu všechno vycházelo.
Jenže pak se všechno změnilo. Na vysoký jsme byli v jednom městě, já studoval literaturu, on veterinu. Já se o něj nezajímal a pochybuju, že on o mě ano. Ale mně se tenkrát celkem dařilo - škola mi šla skoro sama, druhý den ve městě jsem potkal v baru tu nejlepší holku svýho života, o tři roky mladší, černovlasou, lehce šílenou kočku v bílá košili a černých brejlích, o který si každej na první pohled myslel, že je to jenom divnej kluk, ale když ji jeden poznal zblízka, byla víc ženská než spousta barbín kolem ní, a vydal jsem svojí první básnickou sbírku, kterou čertvíjaký nadšenci z nějakého důvodu kupovali, takže peníze jsem taky nějaký měl.
A pak jednou, asi po třech letech, u mě zazvonil on, Steven. Nejdřív jsem ho nepoznal - ne proto, že jsem ho tři roky neviděl, za tři roky se přece normální člověk tolik nezmění. Jenže on se změnil k nepoznání - z celkem svalnatého pohledného mladíka se stal pohublý, strhaný čtyřicátník s prázdným pohledem a prořídlými, mastnými vlasy.
A to mu už zůstalo - je to už přes dvacet let, co u mě poprvý zazvonil a vytrhl mě z jednoho z prvních sexuálních experimentů - kterých pak Sára vymyslela a zrealizovala celou řadu - a teď tu stojí přede mnou stejně tak, jako tenkrát, strhané rysy a tvář bez výrazu. Jen ty vlasy má o něco delší než tenkrát. A taky o poznání odpornější.
"Nenabídneš mi kafe, Stevene? Rád bych hodil řeč se starým kamrádem." Snažím se, aby v mém hlase neznělý žádné city, ani sarkasmus, ani zhnusení. Pokud můžu říct, daří se mi.
"Sráči," znova zavrčí Steven, otočí se a těžkými kroky odejde do kuchyně. Jdu si sednout do obýváku, neostýchám se, takhle je to vždycky, když přijdu ke Stevenovi na návštěvu.
Někdo by řekl, že když sedíš v bytě, kterej ti nepatří, na pohovce, která ti nepatří, a za několik okamžiků ti tvůj bývalý spolužák přinese kafe v hrnku, který ti nepatří, a postaví ho na stolek, kterej ti taky nepatří, přestože tohle všechno bylo koupený za tvojepeníze, mohl bys z toho mít divnej pocit. Jenže to by to nesměl být Stevenův byt, Stevenova pohovka a Stevenovy hrnky na Stevenově stolku. Když si člověk uvědomí tuhleskutečnost, je vlastně rád, že mu tyhle všechny věci nepatří. Protože tyhle věci - a vlastně všechny věci, které patří Stevenovi - jsou pro každého, kdo ho zná, synonymem odpornosti. Na tom gauči sedíš, jenom protože sis vzal silný džíny, který si převlečeš, jakmile to jen bude možný, a vyhodíš je do kontejneru za barákem, a to kafe, to vypiješ jen abys ukázal pokoru a trochu si polepšil karmu. I když ho hned, jak vypadneš ze Stevenova baráku, za rohem vyzvracíš, i tak je to od tebe oběť. A ty musíš Stevenovi ukázat, co je to pokora, musíš ho naučit, jak žít. Jsi jeho guru, i když on o tom neví.
Steven přichází se dvěma hrnky kafe, je mu jedno, že ho cabrá po podlaze. Však ono to časem uschne. Postaví jeden hrnek přede mě na stolek a s druhým se zaboří do křesla naproti mně, trochu to mlaskne. Až teď se mi podívá do tváře.
"Tak co chceš, Tylere?"
Tvrdě se mu podívám do očí, doufám, že v nich najdu aspoň trochu nějakého citu - strachu, závisti, zvědavosti, jestli to dneska bude jiný, čehokoliv... marně. Stevenovy oči jsou prázdné jako vždycky.
"Chci svoje prachy, Stevene."
"No jasně. Vždycky jsou to prachy."
"No jasně, vždyckyjsou to prachy, Stevene."
"A co naše přátelství?"
"Nikdy žádný nebylo, Stevene, nevím, co si to nalháváš."
Když tenkrát Steven poprvý zazvonil u mých dveří, když tenkrát způsobil mojí první hádku se Sárou - jak tak nad tím přemýšlím, vždycky jsme se se Sárou hádali jen a jen kvůli Stevenovi - a poprosil mě, jestli bych mu nepůjčil nějaký peníze, nejdřív mě to strašně zarazilo. Ale pozval jsem ho dál a dal mu kafe a nechal ho, aby mi povykládal, jak žil ty tři roky v tomhle městě a proč po mě teď chce půjčit prachy, kterých měl on přece vždycky dost, když já byl dycky švorc.
Tenhle příběh teď není důležitej, třeba se k němu někdy vrátím.
Vyslechnul jsem ho a půjčil mu docela velkej balík - tenkrát jsem si to mohl dovolit, žil jsem si opravdu dobře, měl jsem pár honorovaných autorských čtení a taky jsem dostával nějaký provize ze dvou svých básniček, co je zhudebnila nějaká dneska už dávno zapomenutá kapela. Proč jsem to udělal? V žádným případě to nebylo z přátelství. Byla to tenkrát jednak pýcha, byl jsem hrdej na to, že on je na mizině a já jsem bohatej a můžu mu to dokázat, můžu vůči němu být velkorysý, i když on ke mně nikdy nebyl, byla to taková má malá pomsta. A taky jsem už tenkrát v sobě nejspíš cejtil nějaký embryo svýho nynějšího já, asi jsem už tenkrát tak nějak tušil, která cesta je ta správná, a tak jsem prostě chtěl Stevenovi pomoct, aby kvůli jedný chybě neztratil celej život, aby dostal druhou šanci a mohl ji využít líp.
Tenkrát jsem se stal jeho tajným guru, a jsem jím doteďka, i když on o tom neví a ani nemůže vědět, jeho duch je zaslepenej a nemocnej, stejně jako ty jeho divný oči. Těch druhých šancí ode mě od té doby dostal nespočet, a dávám mu je znova a znova a budu dávat, protože vždycky je tu naděje, že jednu z nich dokáže využít, že se dokáže vzpamatovat a vydat se znova na tu správnou a jedinou správnou cestu.
I když u takovýho hnusáka, jako je Steven, je ta naděje opravdu jenom maličká.
"Já vim, tys byl dycky svině," ohrne rty Steven. Ale rychle se zase uklidní, dojde mu, že je na mě závislej.
"Jo, to já jo. Hlavně když jsem ti půjčoval prachy, viď, Stevene." Opřu se v křesle a natáhnu nohy, aby viděl moje vysoký, naleštěný boty. Ne, ty nejsou růžový. Jsou černý, stejně jako moje džíny na jedno použití a moje lesklá košile. Jo, už jsem se zmínil, že jsem si nechal na očích svý růžový sluneční brýle? To aby Steven viděl, že je pro mě míň než hovno - i na to si ty brejle většinou sundavám.
"Tak co chceš?"
"Už jsem ti řekl, Stevene, chci svoje peníze."
"Podívej se kolem sebe. Vidíš něco, co bych mohl střelit, aby mi to nechybělo?" Ne, v jeho pokoji není nic, krom nejnutnějšího nábytku a televize, ale pochybuju, že by se někdo, kdo vedl takový život jako Steven, vzdal televize.
"Ne."
"Tak vidíš. Nemám kde jinde vzít prachy, to přece víš."
"Nechtěl bys třeba začít něco dělat? Ani bys nemusel dělat něco, u čeho musíš myslet, víš..."
Předem vím, co mi odpoví. Tenhle rozhovor probíhal v drobných odměnách pokaždý, když jsem k němu přišel. A taky jsem už předem věděl, jak celá moje návštěva dopadne.
"Jdi do prdele, Tylere." Vždycky, když mi nadává, jeho výslovnost je více než brilantní.
Steven vytáhne ze zadní kapsy džínů pomačkanou krabičku cigaret - a nejsou to nějaký cigára za tři pětky, tohle je luxusní značka, je vidět, že si za moje prachy nežije až tak špatně - jednu z nich vyloví a zapálí. Při tom všem se mi dívá upřeně do očí, takže má docela problém trefit se plamenem zapalovače na konec cigarety. Ruce se mu docela dost třesou.
"A nebo bys mohl přestat kouřit," naznačím mu cestu, a on se nadechne, aby mi odpověděl, ale já ho předběhnu: "Jdi do prdele, Tylere."
"Přesně tak, Tylere."
"Tak já asi zase půjdu," zvednu se z křesla.
"Jo, to bys asi měl."
Takže nás dneska zase čeká ten taneček... no dobrá.
Oblíkám si kabát, který jsem doteď držel na klíně - na Stevenův gauč bych si v něm nesedl, na to mě stál až moc peněz a měl jsem ho až moc rád - a srovnám si brýle.
"Jestli už si nemáme co říct, tak sbohem, Stevene. Já tě nepotřebuju a ty mě nechceš, tak si nebudem dál otravovat životy." Usměju se na něj a jdu ke dveřím. V duchu počítám vteřiny a přeju mu, aby dneska vydržel o něco dýl, než obvykle, aby mě třeba nechal dojít až na chodbu, jednou se mu to povedlo, a to jsem na něj byl sakra pyšnej. Jenže Steven mě zarazí, ještě než vyjdu z pokoje.
"Tylere?"
Ohlédnu se na něj přes rameno; najednou se změnil, všechna tvrdost se z jeho tváře vytratila, sedí zkroucený v křesle jako starý nemocný strašák z pole. V jeho očích na okamžik možná zahlédnu odlesk něčeho jako smutku, nebo strachu, ale možná se mi to jen zdá.
"Sbohem, Stevene."
"Tylere!" zasípe zoufale. "Tylere, půjč mi ještě nějaký prachy. Naposled, na rozchodnou..."
"Došel ti fet, Stevene?"
"Nikdy jsem nefetoval a ty to víš!" vyštěkne agresivně, jako vlčák.
"Promiň. Tak?"
"Už dva dny jsem nejedl a jestli do pozítří nezaplatim elektriku, tak mě odstřihnou. Prosím, Tylere. Já si najdu nějakou práci."
"Vážně?" otočím se k němu a dívám se mu zpříma do očí. On ví, že pokud teď uhne, dostane jen tolik peněz, aby mohl zaplatit elektriku a nebo si koupit jídlo, ale ne oboje naráz. A tak drží, dívá se na mě, až se mi z těch jeho očí udělá špatně od žaludku.
Když se rozhodneš být někomu tajným guru, nesmí ti být líto žádné oběti, kterou bys pro něj měl udělat. Když ses rozhodl, že se pokusíš Stevena přivést zpátky na cestu, udělal jsi vlastně svou malou smlouvu s vesmírem, že využiješ všechny prostředky, které budeš mít k dispozici, abys to dokázal. Takže teď musíš Stevenovi pokaždý, když o to poprosí, požádá, zaškemrá, půjčit - vlastně darovat - peníze, aby se pokusil dostat ze sraček a začít zase znova správně a spořádaně žít. Jenže Steven má obdivuhodnou schopnost s každým pokusem dostat se na hladinu klesnout ještě hlouběji ke dnu.
"Pokusím se, slibuju, Tylere." Neuhnul. Vyndavám peněženku a z ní štos drobných bankovek, jsem na Stevena připravený. Nemůžu mu dát velkou bankovku, nikdo by ji od něj nevzal, mysleli by, že si ji doma nakreslil. Steven po penězích lačně natahuje ruku; najednou už to není to schlíplé zvířátko, co se na mě před chvilkou ustrašeně dívalo z křesla - teď je z něj hyena, která se konečně dočkala chvíle, kdy je hroch už natolik zesláblý, že jí nemůže ublížit, a ona se na něj může konečně vrhnout. Vytrhne mi peníze z ruky a zběžně je přepočítá; je jich dost na to, aby se z nich uživili dva lidi dobrých čtrnáct dní. Jenže Steven je, jak ho znám, někde prošustruje za týden a pak zas bude živořit, žrát suchej chleba vytahanej z kontejneru za domem a bát se, aby mu neodstříhli elektriku, protože by se po večerech nemohl dívat na telku.
Ale možná ne. Možná, že Steven tentokrát využije svojí šanci, koupí si nějaký lepší oblečení a zajde si ke kadeřníkovi a zkusí si najít práci. Možná, že se konečně vzpamatuje a až sem příště přijdu, poprvé po těch dvaceti letech po mně nebude chtít prachy, poprvé po dvou dekádách našeho společného života na mně nebude závislej. A pak se odstěhuje z tohohle doupěte hnusu do nějakýho lepšího conda, třeba si i najde přítelkyni a já mu budu moct říct sbohems pocitem dobře vykonané práce.
A možná...
Jakmile má prachy v ruce, tvojeprachy, vyhodí tě Steven ze svýho bytu. Zase stojíš na té odporné chodbě, pod sebou milion pater odpornosti a nad sebou zrovna tak, a v tu chvíli máš jedinou touhu - vypadnout. Vypadnout ze Stevenova baráku, ze Stevenovy ulice, ze Stevenovy čtvrti. Nejradši bys vypadl i z tohohle města, protože je to Stevenovo město, chtělo by se ti dát sbohem chlapovi, co ti říká sráči, když do něj pumpuješ peníze, odjet někam daleko a nechat ho tu chcípnout uprostřed všeho toho hnusu.
Jenže každý padlý by měl dostat novou šanci. A od koho jinýho by ji měl dostat, než od člověka, kterému se v životě daří? Copak ten by neměl obětovat něco ze svého štěstí pro druhé, kteří tolik štěstí neměli? Steven tě potřebuje, a proto tu musíš zůstat. Steven nikoho jinýho nemá, a proto nesmíš odjet, musíš část svého života podřídit jemu. Protože Steven musí dostat druhoušanci.
A tak seběhneš schody ve Stevenově baráku a ze dveří vypadneš, jako by se ten pták pozvracel. Tvůj růžový plášť za tebou vlaje, když spěšným krokem opouštíš Stevenův barák, Stevenovu ulici. Za rohem naskočíš do rozjeté tramvaje a míříš pryč, kamkoliv pryč, je jedno, kam ta tramvaj jede. Zvedá se ti žaludek z toho všeho, co jsi dneska viděl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Xsi Xsi | E-mail | Web | 9. dubna 2010 v 12:34 | Reagovat

Fíha! Tak mi právě došla slova...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama