What yould you do if you were a gun?

Hrůza, Jaroslav

24. března 2009 v 20:51 |  Psatlaniny
Byly asi tři hodiny zvečera, když ten chlap vstoupil. Měl na sobě černý tvídový klobouk, dlouhý černý plášť, těžké boty, takové ty s okovanou špičkou, co nosí lesní dělníci a pouliční rváči, a u pasu se mu houpala plynová maska. Zvláštní módní doplněk, jen co je pravda, ale nikdo se nad tím nepozastavil. Ten muž vypadal sám o sobě tak zvláštně, že plynová maska nikoho nezarážela, možná, že kdyby si ji nasadil na obličej, byl by nenápadnější.


Seděl jsem u stolu hned u dveří a nevím jestli toho mám litovat nebo ne, dodneška nevím, opravdu nevím. Přistoupil ke mně a mě v hlavě cosi zabrnělo, bylo to tak podivné jako byl podivný on, bylo to nepředstavitelné pro někoho, kdo toho muže nepotkal osobně. Ale myslím, že všichni v té kavárně to cítili také, když kolem nich prošel, každý z nich se na okamžik zarazil a všichni přitom měli v očích stejný výraz, takový, jaký jsem musel v tuto chvíli mít i já.
Usmál se na mě, jako by mě chtěl přesvědčit, že je všechno v pořádku, že mi nejde ublížit. Asi věděl o své výjimečnosti a považoval za nutné to udělat. Jenomže nevěděl, že to nepomáhá, že z jeho bílých zubů mi běhá po zádech mráz, že je to stejný pocit jako když se škrábe nehty o školní tabuli... hodně dlouhými nehty.
Nicméně, usmál jsem se na něj taky, tak nějak z povinnosti. A také abych získal čas na promyšlení nejlepší únikové cesty. Žádná nebyla, kavárna byla plná lidí a kdybych se zvednul, všichni by se zvedli se mnou a navzájem by si naprosto znemožnili jakýkoliv pohyb; napětí bylo všude kolem, bylo cítit ve vzduchu, na lidi okolo mě by se dalo hrát jako na harfu, jak byli napnuti.
Ten muž sáhl svou rukavicí do kapsy kabátu na druhé straně, než měl pověšenu plynovou masku, a vytáhl ušmudlaný, pomačkaný papírek. Co jiného by také mohl vytáhnout, že?
Vzduch v místnosti byl vlhký, zatuchlý, smrděl zpocenými čely všech přitomných. Napadlo mě, jak by bylo v tuto chvíli skvělé mít mužovu plynovou masku, abych si ji mohl nasadit; necítil bych ty dvě desítky strachem a napětím zpocených těl, a navíc - stal bych se stejně výjimečným jako ten muž, stal bych se nepříslušným k davu a on by mě pak možná nechal jít, z lásky ke svému druhu.
Nemotorně rozbalil zmuchlaný papírek, trvalo to celou věčnost, během které vzduch zapáchal stále víc a víc a na paničky v zadní části kavárny šlo omdlévání. Ale možná to bylo lepší, než kdyby si chtěl sundat rukavice, aby měl šikovnější ruce. Nechtěl jsem ani za nic vidět jeho ruce.
Přistrčil mi papírek před obličej; musel jsem zaklonit hlavu, abych mohl zaostřit. To on viditelně nechápal, ale nebránil mi v tom. Přečetl jsem si dvě slova, napsaná na papírku čísi roztřesenou rukou, která nejspíš nepatřila tomu muži, ale někomu, komu to on rozkázal. Ten někdo měl zřejmě ze svého momentálního poručníka ještě zvláštnější pocity než já.
"Hrůza, Jaroslav" stálo na tom papírku. Nic víc, nic míň.
Hrůza, Hrůza, to mi něco... ale no samozřejmě. Jaroušek. Ale co od něj proboha chce zrovna on? Od Jarouška?
Stočil jsem pohled směrem k Jarouškovu stolu, ne abych se podíval jestli tam sedí, v tom jsem měl naprostou jistotu, ale abych se podíval, jestli mohu mužovi Jarouška ukázat, nebo mi v tom bude bránit zástup lidí tlačících se k zadnímu východu. Všichni ale seděli na svých místech, pevně svírali své šálky a nebo ruce svých partnerů, a snažili se nedívat se naším směrem. Ale nikomu se to nedařilo, člověk byl nucen zírat na toho zatraceně zvláštního muže, i když sebevíc nechtěl, i když se mu dělalo sebevíc podivně.
Ukázal jsem mužovi ke stolu poblíž baru, kde Jaroušek již pětitisící osmistý sedmdesátý devátý den seděl, pil mátový čaj (a pil jich za svou desetihodinovou směnu spousty, protože je vždycky pil jenom horké), jednou za hodinu chodil na záchod, jedl tři jídla denně a vedle sebe rychlostí tři až pět za den vršil hromadu popsaných papírů. Přibližně jednou za měsíc pak požádal vrchního o domluvenou službu a ten vzal štos papírů a odnesl je někam dozadu. Měl pod pohrůžkou smrti a věčného zatracení zakázano cokoliv číst a jak ho znám, tak opravdu nečel ani slovo z Jarouškových papírů. Stejně iniciativně pak Jarouška zásoboval balíky čistého papíru, které mu samozřejmě připisoval na měsíčně vyrovnávaný účet.
Muž se vydal k Jarouškovi. Všichni tajili dech a potili se jako prasata, někde v útrobách kavárny se ozval cinkot střepů a tiché zaklení, to asi někdo svůj hrneček zmáčknul moc intenzívně. Muž napadal na levou nohu; tak jak se kolébal, tak se kolébala i řada lidí na levoboku, nikdo nechtěl být k mužovi blíž než na půl metru. Jako by to něco změnilo. Stál jsem a pozoroval jsem muže a Jarouška. Netušil jsem, co mám očekávat.
Muž se dokolébal k Jarouškovi a pozdravil. Jaroušek toho nikdy moc nenamluvil, vždycky jen pozdravil, když někdo přišel, nabídl mu židli, a pak mu přikyvoval, když dotyčný povídal... A přitom pořád psal. Ale nikdy se nezapomněl rozloučit, když návštěvník odcházel. Mezil lidmi se šířila spousta fám o tom, co je Jaroušek zač, co píše, kde bere peníze... Nemyslím si, že by se některá z nich alespoň přiblížila pravdě. Ta vyjde najevo, až bude všemu konec. A co když ta chvíle právě nastala?
Všechno se dělo jako obvykle. Muž přišel k Jarouškovi, ten zvednul hlavu, kývnutím pozdravil, usmál se a nabídl mu židli. Upil ze svého čaje, aby nestihl vystydnout, a muž se mezitím posadil. Sundal klobouk a položil ho před sebe na stůl, kabát si ale nechal na sobě. Jedině dobře, nikdo z nás nechtěl vidět, co nosí pod kabátem, už takhle byl ten muž až příliš zvláštní.
Jaroušek se znova pustil do psaní, škrábal perem po papíře a plnil jeho bělobu tajemnými smotaninami písmen, jež si nesměl nikdy nikdo přečíst. Každý už si na to zvykl, bylo to tak odjakživa, že Jaroušek píše a nikdo neví co, za tu dobu už to nikdo ani nechtěl vědět. I když v hloubi srdce jsme byli všichni netrpěliví a nesmírně zvědaví, až (a jestli vůbec) to jednou vyjde najevo.
A tak Jaroušek psal a usrkával svůj čaj a ten muž seděl naproti němu a jeho zvláštní oči Jarouška pozorovaly... a on vypadal spokojeně. Nic neočekával, nechtěl nic udělat, vypadal, jako by všechno probíhalo přesně podle plánu. Takhle tam seděl dva a půl hrnku čaje, pak si nasadil klobouk, usmál se na Jarouška a ten mu úsměv oplatil, muž se zvedl ze židle a vypajdal se ven. Nic víc.
Nic víc už se toho dne nestalo.


Druhého dne, byly asi tři hodiny zvečera, ten chlap vstoupil znovu. Měl na sobě černý tvídový klobouk, dlouhý černý plášť, těžké boty, takové ty s okovanou špičkou, co nosí lesní dělníci a pouliční rváči, a u pasu se mu houpala plynová maska. Vypadal zvláštně, ale už ne tak zvláštně jako včera. Už nebyl překvapením, už jsme se ho tak nějak nebáli, přestože jsme stále ještě nevěděli, o co mu jde. Tentokrát smekl klobouk už u dveří; kývl mi na pozdrav a já jsem mu odpověděl, jak mi velela slušnost. Hluk okolí se s mužovým příchodem ztlumil, ale neutichl tak jako včera; lidé nepřestali cinkat lžičkami v šálcích a škoupat nohama, jen mluvit se nikdo neodvážil.
Muž přešel k Jarouškovi a včerejší scenérie se opakovala do nejmenších podrobností, tedy až na ten klobouk. Muž se s Jarouškem pozdravil, sednul si, dva a půl čaje ho pozoroval a pak se zvednul a odešel. Lidé vydechli a číšník šel otevřít okna, opět tu byl cítit pot a nervozita visela ve vzduchu jak ranní opar.

Třetího dne, byly asi tři hodiny zvečera, ...

Takhle to šlo den co den. Lidé si zvykli, už se tolik nepotili, později vůbec, za nějaký čas už si toho zvláštního muže nikdo ani nevšimnul. Patřil k tomuhle místu stejně jako Jaroušek a nikdo nepátral po jejich tajemství, všichni věděli, že by to bylo znesvěcení, že by se provinili smrtelným hříchem a museli by za to pykat. A to se nikomu nechtělo, každý si chtěl dožít to svoje a pak odpočívat v pokoji.
Jaroušek sedal a psal a popíjel svůj čaj a muž s plynovou maskou u pasu za ním chodil na návštěvy, pozoroval ho a vypadali, že si rozumějí. Ten muž si nikdy nic neobjednal, nikdy nic neřekl, a přesto byl vzácným a vítaným hostem; pokud náhodou vešel zrovna když u Jarouška někdo seděl, dotyčný mu vždycky hbitě a s úsměvem uvolnil místo; muž mu za to poděkoval kývnutím hlavy a víc se o něj nestaral, sednul si k Jarouškovi a pozoroval.
Jednoho dne se ale všechno zlomilo; lano osudu, po kterém jsme všichni už nějaký čas kráčeli, se přetrhlo, s obrovským prásknutím křuplo a nás všechny vrhlo do víru zmatku a nejistoty. Jaroušek totiž dopil svůj čaj, postavil šálek na stůl, ale místo aby vzal znovu do ruky pero a psal, jak to udělal už tolikrát, vzal ze stolu do půlky popsaný list papíru a položil ho na hromadu ostatních popsaných, zavřel pero a strčil ho do kapsy, pokynul číšníkovi, na stůl hodil bankovku, vstal a spolu s tím mužem, který ho stále beze slova pozoroval, odešel z kavárny.
Nikdy víc ani jednoho z nich nikdo z nás neviděl. Jen pro ty Jarouškovy papíry si druhý den přijelo velké černé auto; číšník říkal, že ho řídil ten zvláštní muž a Jaroušek seděl vedle něho, ale nakládat mu pomáhal jakýsi malý umouněný klučina. Auto odjelo směrem na centrum; nemělo poznávací značku, nikde žádný nápis, nic. Jen Jarouška a jeho dva spolucestující.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Xsi Xsi | E-mail | Web | 25. března 2009 v 13:01 | Reagovat

Starý dobrý známý Jaroušek... :)

2 Bůchví Bůchví | Web | 25. března 2009 v 14:10 | Reagovat

Nevím jestli starý nebo dobrý ale známý, to je určitě. To on jo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama